Bez mráčku nebe je,
ni list se nepohne.
Jak výheň plamenná
od rána slunce žhne,
je teplý stromů stín
a parný v hloubi les,
kapradí zvadá tam
a opadává vřes...
Nikde se neozve
z křovisek ptáků hlas,
vyprahlá puká zem’,
dozrálý praská klas...
Jsou staří v staveních,
svou každý chrání leb.
Z luk... polí... vůně jde,
v níž horký cítíš chléb,
a vína opar v ráz,
jak dých’ by z plodů rév,
jak proudem vylitá
a kouřící se krev...
Vod slepnou zrcadla,
vše slunci dáno v plen!
Je obraz krajiny
jako by roztaven,
pláň v dáli křiví se,
s ní táhlý horský val.
Své šípy ohnivé
v zem’ slunce metá dál...
Co v barvách hýřilo,
jen v žluť se mění teď.
Žencům však plane tvář
jak tmavorudá měď,
žen prsy dmou se výš,
a pružnější je bok,
i vlasů spuštěných
tmavý neb zlatý tok...
Jim tvrdá práce hrou,
lid statečný tu zříš,
svou zem’ jenž miluje,
a k ní se shýbá níž,
tu z ocele jak páž’
a žáru zvyklý hled.
Tu odvěký náš kraj,
ráj zemský na pohled...
Je práce rozkoší,
zpět ona dává zas’,
co tělům jejich vzal,
když sili, chlad a mráz,
když z jitra v pole šli
brázdami zrýti zem’,
a radla zvonila
pod živce nárazem...
Teď v žáru bělavém
jich hlahol slyším, zpěv.
Jiskří se mužů zrak,
a něžní pohled děv,
vlčí mák červený,
pomněnek modrý květ,
hruď mladou ozdobí,
až z polí půjdou zpět!