Po pláni rozmoklé se kalné mlhy válí.
A slunce ironicky usmívá se z mraků.
Umlkly vášnivé a lhavé moje žaly –
tiše se dívám v blankyt Tvojích zraků.
Nad plání rozmoklou teď mlhy zrůžověly – –
Slunce zas milostně se z oblak na svět dívá.
Mé písně pochmurné se znovu rozzvučely –
v nich touha nezkojená zvolna, tiše stlívá.
Do duše padá mi zas nenávistná tíseň!
A temnem obzorů mých havran v skřeku přelét’ –
Ah – dýchám zase starých rakví plíseň
a sním, že líbám setlelý Tvůj skelet!