Hleď, z oliv háje Nymfa zírá plachá
v sad zarostlý bílého u kastelu.
Tam tvář se šklebí pitvorného Baccha,
jenž květ si ve vlas vplet’ se zlatem pelu.
Soch mramory se, zvětralé už, drolí,
bůh Radosti však dál dlí v smavém kraji.
Žeň hojnou dává vinici i poli,
na flétny pastýři tam vábně hrají...
Jen Láska sama jak by domov měla
v té rajské končině na břehu moře!
Smrt zdivená ztad jinam odšuměla
na větru křídlech, a s ní všecko hoře!
Tam listí révy s thyrsů vlá a kvítí,
tvář slunce prudce žhne, a neumdlévá.
Za Nymfou, hleď, jak Fauna oči svítí!
A Bacchos víno do číše si vlévá...