Už ztichla v pláni větru píseň ostrá,
rezavým zlatem rozhořel se chlum.
Hrad v troskách tam, jak z hrobu vstalá kostra,
v červánků záři trčí k nebesům...
Ještě se potok matným stříbrem leskne,
kde v mokřinách je rozvalený mlýn.
Houkání sov v něm ozývá se teskné,
kraj celý tma když ukrývá v svůj klín...
Střep slunce žhavý překotně kam’s padá
jak v moře hloubi rozpůlený vrak.
Kouzelné šero na lada se vkrádá.
Plam’ poslední trysk’ dálných do oblak...
U lesa dům se osamělý zvedá.
Tam klavír zní... s ním vroucí dívčí alt.
Ve hlati vod se luna shlíží bledá,
však nebe modřejší je nad kobalt...
V záhonech růže vánek čechrá lehce,
a v písku chřestí listím spadalým.
Dnu krásnému se ještě umřít nechce,
jak posledním těm květům, uvadlým...
Zní klavír dál’, a píseň je to známá.
Do oken vily chlad už vpad’ a stín.
Hraje a zpívá Taťana tam sama.
A nepřichází její Oněgin...