Uprostřed lesů dumavých
pod skalou šachta je skryta.
Netvor, jak zlý by na tě dých’,
otravným plynem tě vítá,
tvářemi, v kterých nezříš nach,
v jichž žluti výčitka svítí:
v ustydlých země hlubinách
jak hořko, hořko je žíti,
nebes kdy blahá čaromoc
všem září! – Jak je mukou
červem se plazit v zrádnou noc,
rvát Smrti skývu z rukou!
Druh za druhem jde pěšinou
s kahancem po boku.
Své kalné oči k slunci pnou,
jež míří k vysoku.
Slyšíš snad zpěv? Neb hlahol... smích?
– Jen povzdech melancholický!
Stesk kraje, který na tě dých’,
byl přetěžký stesk lidský!