Nuž odejdi, když marným bylo snem,
co srdce naše v chvíli oné spjalo.
Ty létem jdeš, já mlžným podzimem.
Jak mdle v tvé růže moje slunce plálo!
A zapomeň, že pouhý byl to klam,
jenž cíle světlé náhle tak ti zšeřil!
V troskách už leží oblačný můj chrám.
A mrtvo je, v co doufal jsem a věřil...
Však přelud tvůj přec dále bude žít.
Po létech ještě v duši mé on vzplane.
Krev zapálí a rozbolestní cit.
Jak bludná hvězda v temno snů mých skane!