Už zmlkla zvonu píseň večerní,
hor šumavských se obrys tratí v dálce.
Strom osamělý nad vod hlatí sní,
v sluch zní zas píseň vábná o Rusalce...
Tak sladkobolně hledí v krajinu,
a krásnou hlavu svoji k hrudi věsí,
jak tůň se třpytí s květy leknínů,
a v nachu červánků dřímají lesy...
Ční hradní troska šerým nad chlumem.
Strom osamělý splývá s pannou snící.
Spěchá k ní rytíř v plášti nachovém,
a modrý kříž má zlaté na přílbici...
Až v náruč svoji mocně stiskne ji,
zpod krunýře mu srdce vzplane láskou.
A hvězdy než se nocí rozchvějí,
boj křepce svede s loupežníků cháskou...
Zas bude jeho na skále ten hrad,
v něm ona krásnou, růžolící Paní.
Pak v zemi dálnou vypraví se rád,
až meč mu podá ze svých bílých dlaní...
Panna a břízka jedno tělo jsou;
zná večer letní čarodějů kouzla,
a luna s ním, jež černou nad vodou
zář prostřela a za pohoří sklouzla...
Tvar skalky... strom... se v přelud změní zas,
jak s kraje lesa mlžný opar vlaje.
V šelestu křovin kroky slyšíš... hlas...
To letní večer romanci svou hraje!