Večer jak jde... a se tmí,
uprostřed knih na mém stole
svítí váza z Fiesole
starým zlatem, nymfami.
Kampanily slyším zvon
v zbloudilého snění klamu,
violy jak vroucí tón
dozníval by v touhy plamu...
Cypřiš ponurý stín má
nad etrurským v skále rovem.
Vrchy kol’ už objímá
mlha v šatu purpurovém...
Jako tenkrát chví se zas’
sadem klášterním zpěv „Ave“.
Luna, žlutší nad topas,
v ambity tam zírá tmavé.
Večer jak jde... stíny s ním,
uprostřed knih na mém stole
stará váza z Fiesole
svítí jasem groteskním...