Tak tajemná v hvězd bledých mživém jase,
jenž v zlatoplavých vlasech jejích mřel,
mé duši, krásná, náhle zjevila se
za rána mdlého, sen kdy v dálku šel...
Rty její žhavé v modlitbě se chvěly,
nebeské písni, která přišla s ní,
nový když den mi vzcházel roztesknělý
bez červánků radostných pochodní...
Pak zašla v mhách. – V ně marně zrak se vpíjel,
by čaruplnou nespatřil ji víc!
A vítr hřměl, jak rakev kdyby sbíjel
pod nebem mrtvým, bez hvězd třpytných svíc...