Už hory... doly... z mlh se svlékají,
háv šedavý kams’ rozevlál se s chvatem;
s jeřabin perly rosně stékají,
a v slunci růžovým se lesknou zlatem...
Jak kytice by stály u cesty,
ty stromy rdí se, plody purpurové.
A v ladech břízky, sličné nevěsty,
teskní, že prchly vlahé noci snové...
Jde cesta výš, a mizí v skalinách.
Tu modro nebes bližší zrakům zdá se.
Jitřního slunce rozlévá se nach,
zní chvála žití v skřivánkově hlase...
Leč umlká, jak jestřáb výš se vznes’
a dravě krouží květnou nad lučinou.
Ční hradní troska v modřínový les,
kde břečťany až k cimbuří se vinou...
kde přelud bělostný jak by se mih’.
Pod hradem v stráni stulena je víska.
A kouzlo vábí dálek mámivých,
jak v údolí kdes’ vlak si táhle píská...