Tak jako kdys’ vylhaný úsměv má,
zrak podivný a v duši bodající.
Běl ruky zříš, jež hladí... objímá,
sinavé rty, v neznámo žalující.
Tak jako kdys’ i teď žhne plamenem
ten pohled v dál, kam sny jí zabloudily.
O srdci mluví vášní ztráveném,
v němž radosti květ nezkvete už bílý...
A zříš ji zas a černé její dny,
tvář horečnou se zraky zlekanými.
A smutek chápeš těžký, bezedný,
i ostří dýk, jež v šeru svítí jimi.