U věže kostela stojí
málem už čtyři sta let.
Jaký to kolem ní přešel
zapadlý dávno svět!
Nad českou chalupou starou
mateřsky větve pne,
jiné zas vysoko zvedá
až k báni červené...
Věrně tak v lidu se dívá
radosti, trud, i žal!
A koruna její zpívá
chorál svůj smírný dál...
Dobrovský, „modrý pan abbé“,
též v jejím stínu rád dlel,
v ševelu listoví táhlém
naslouchal bzukotu včel...
v zahradu farskou pak vešel
k besedě s přítelem svým.
Nový den národu svítal
červánkem růžovým...