Silnice bílá v kraj mne vedla,
v květnatý břeh, kde pustý mlýn –
Západu záře rudá bledla,
skřehot žab tesknil z rákosin
a v svitu vítr – bludný brach,
táh’ dolem, slídil v roklinách...
Pahorků řad v úhoru šíří
v šedých tam parách výš se tměl,
černavý roj tam netopýří
v tanec se nad ním rozšuměl.
To vedle hrobu hrob a hrob,
z pohanských dávno zašlých dob.
Jak soumrak housť a vítr vanul,
pahorků řad mne zvábil blíž’.
Jak by v něm zástup mlžný stanul –
na duši padla divná tíž...
Bitevní ryk a třesk i kvil –
prudký van větru vykouzlil!
Blýskla se mečů hrana ostrá,
na dýkách z bronzu třpyt se třás’,
třímala zbraň tam každá kostra,
rohu jak zněl by třesklý hlas...
Z mohyl těch rostl báje zjev,
červánků v zem’ jak tekla krev.
Nad lesem prosvit’ v záři žluté
z oblačna luny smích a škleb.
A mátohy z těch mlžin vzduté
svou v mohyly zas skryly leb.
Ve splavu táhlý vzlyk a šum. –
Zněl večerní zvon k nebesům...