V ten večer zříš, ač zlatem hoří den.
Tvář její v tmách jak divně rýsuje se!
Byť sebe víc dnes byl’s jí oddálen,
o pochmurném tom snít přec musíš lese.
Snad příliš tragiky měl zlý ten okamžik,
s tvé duše mrazem vášeň kdy se střetla.
Smrtelná vášeň! Slyšíš její vzlyk?
Zříš v zracích těch sinavá ona světla?
Oh tolik krásy, že ji nespatříš
víc ve svém žití. Ráje chvílí těch!
Jak v nekonečné něhy vnik’ by’s říš...
Co rozkoší v těch plálo úsměvech!
A ty’s šel kol, jak výstražný by sloup
ta žena byla čistou vášní svojí.
Na čarovný květ nelítostně’s stoup’,
v hvězd milostný jak měsíc vcházel roji...
Sen její zapad. Tvůj však ožil dnes,
výčitkou krutou v přeludu tom tichém.
Ves bílou zříš... skal spleť i chmurný les.
A pláč jak kdys’ zní vichru pustým smíchem!