Tak cize už dnes hlas ten slyšíš zníti.
Květ lhostejný jak v cestu kdyby pad’.
Kdos můž’ jít kol... Snad dnes by mohl jíti
a v smíchu květ ten ve prach zašlapat!
A mníš, že vše už navždy ukončeno,
že uhaslo, co věčně chtělo plát...
Jen úsměv zlý to sladké budí jméno,
kdy nenávisti pustý zbyl Ti chlad!
Plamének mdlý však v srdci dál se třese
a duší tvou jak černý šel by stín. –
Že dávná bolest znovu pozvedne se,
ty nahlédnouti váháš do hlubin,
a sám jdeš žití podél květných břehů
vždy hotov vlnám trosky srdce dát.
Pro mrtvého snu nenávratnou něhu,
pro květ, jejž můž’ kdos ve prach zašlapat!