To housle v posled’ hořce kvílily,
když odešla a touhy její s ní. –
Kosatce, růže světlem tančily,
s hor přiletěli ptáci líbezní,
jak den by nebyl pozdní jeseně,
obloha truchlivá a větru smích
by nelét’ parkem zpustlým zděšeně,
nezmíral v travách žlutých na planích...
Už odešla! – Nějaká světla zlá
zaplála v duši. – Hořkost lítosti
do celé bytosti se roztekla.
Nad radostí, nad marnou radostí...
a hnědé oči dvě se vrátily,
dvou ruček bílých měkké doteky. –
Kosatce, růže v tmách se ztratily,
že zranila mé srdce na věky!