Tvá láska temná, plachá tak i smělá,
poušť srdce mého jak by tušila,
naposled přišla, by je vzrušila
tou bouří divou, jež v něm kdysi hřměla...
Záhadných v rukou květy nesla snění,
čarovným ohněm ve tmách svítily!
Mé touhy mrtvé z prachu vznítily,
na chvíli v tiché jara roztoužení...
Bolestnou píseň, slyš, mé srdce hraje:
že nelze více už je zraniti.
Tvé květy, všecky, všecky vrací Ti. –
Ran dávných krví na cestu Ti plaje!