Mátožné slunce v dálce za lesy
pomalu hasne v tlupě šedých mraků.
Teď smutek večera se v duše zavěsí,
stín vdechne v jas modravých dívčích zraků.
Umlkne za vsí ševel topolů,
jak lesklý had se potok s luhu svine.
Vrátí se stáda s pastvin údolu,
oponou černou země s nebem splyne.
Pak v chaloupkách žal houslí ozve se,
jak anděl snů perutí zašumí.
V květ ocúnů mha perly setřese...
Noc tajemně vzdech každý utlumí.