Jak modravým bys’ v kraj ten hleděl sklem;
za dne tak lhostejný, pohádkou zdá se
v tom světle divném, z mraků vytrysklém,
a v mžikavých hvězd šálení a jase...
Jaké to kouzlo vane z prostých chat,
jež na stráni se k siré zemi krčí!
Z mlh postavy tam kouzlí větru chvat,
by zahnal je pak s chechtem ve hloub’ smrčí –
Teď k hradní trosce směsici tu vznes’,
jak na cimbuří roj by tančil duchů;
co teskný chorál pěje černý les,
motýlů nočních šelest zní mdle v sluchu...
Kdes’ hrčí mlýn a táhle šumí splav,
zář luny siná z mraků dál se line.
Na ruku sed’ ti lyšaj – smrtihlav,
jak v záhrobí už náležel bys’ stinné...
Vše podivný má, ustrnulý tvar,
i tulák ten, jenž stanul na rozcestí
a zkřehlý už se halí v pláště cár,
s písničkou na rtech o ztraceném štěstí –
Zavíráš okno. – Spat se už chce, spat...
roh ponocného doznívá kdes’ hebce;
pokoj je vůně pln podzimních růží, mát,
a křídla lyšaje zas v blízku šumí lehce...