Neodcházej! Tvé písni, měkce sténající,
do jitra chtěl bych naslouchat!
Své oči snivé, s jiných světů touhou mdlící,
nech ještě chvíli v duši plát.
Hleď, večer smutný – moje radost prchla v lesy,
kde tolik zpěvu v jara snech.
V mé samotě únavné ticho tolik děsí,
svou ruku chladnou v mojí nech!
Já vím, až odejdeš a krok Tvůj ztichne v pláni,
dny mé se nocí zaplaví.
A příznak Tvůj, s mým srdcem zdrásaným na dlani,
se před mým oknem zastaví!