Nebe je plno mračen
a mlha padá níž.
Na duši mojí leží
mdlá, nevýslovná tíž.
Dny plné beznaděje
táhnou jak poutníci
s rukama sepjatýma
slzící, prosící...
Jdou tiše ku hřbitovu,
kde vše jsem pochoval,
v co doufal jsem a věřil,
kde z všeho zbyl jen žal. –
Tak jdou zmíravým krokem
jak mračna nad hlavou.
O, kdy se vrátí zase
s nadějí záplavou?