V hradu rozvalinách
světel tančí hra,
slunce zlaté plamy.
Níž... tam pod střílnami,
jedna mladá jedle
zvolna k smrti zrá...
Kamenů pár zprahlých,
jako v žáru mech.
Kořeny v nich měla,
o život se chvěla
ve dne v noci. – Družky
zdrávy kolem v stech.
Kámen lakomý je!
Časem déšť jí vzal
i tu hrstku země.
Chřadl kmen, schlo témě.
Nebyl, kdo by najíst,
kdo by najíst dal!
Vítr hradu pán,
s hor když domů lét,
v půlnoční už chvíli,
slyšel, jak tam kvílí:
„Nemožno, ach, dosnít
sen mých mladých let!“
Tulák potměšilý,
časem krutý brach,
v mžiku vzal ji k tanci,
hvězdné při romanci.
A když padla, s chechtem
zmizel v skalinách!
Hradním nad příkopem
jedle umírá.
Uschlý má už kořen,
kmen i s chvojím zmořen.
Sedí na něm cikán,
na píšťalu hrá...