Za vrchem vrch se zvedá výš’ –
uprostřed zámeček bílý.
Červenou vížku má, na ní kříž
třpytí se v slunečné chvíli...
Na blízku Sázava s Vltavou
modravé vlny v dál’ valí.
Lesy a chlumy blíž tě zvou,
ve stráních břízky i skály...
Tebe však vábí ztichlý sad,
zámeček bílý jenž vroubí,
altánku prostého stín a chlad
s resed kde vůní se snoubí...
V zapadlý jak bys vešel tu svět,
zašlými dýchá vše časy!
Kol’ jedle stříbrné růží je květ.
I ta zeď staletí hlasy
mile tak k tobě tu hovoří.
Oblouk kde hodin je slunečních,
po zdi výš’ réva se vzpíná.
Stařičký sedá tam bílý mnich.
Ve jménu Otce i Syna
i Ducha věčného rozjímá,
lyru svou k písni pak ladí.
Na skráních stříbro šedin má,
v oku však oheň plá mládí.
Za písní píseň mu v srdci zní
k Madonny... Ježíše slávě.
Motýli... ptáčci líbezní
k němu se slétají v trávě,
růže pnou, kosatce, lilie,
k němu blíž’ krásu svou smavou.
Bílý mnich pohledem hladí je.
Bílý mnich s bílou už hlavou.
V pohádky jak bys tu zapadl svět,
v čas blahý, z nedohledna.
Hvizd vlaku drsně však volá zpět!
A za zdí... hlasy všedna!