V ten čaruplný moře kout
tak rád ses často díval!
V daleku viděls lodě plout,
v rej vln jsi zřel a příval
jak do skaliny strmé bil
s „Madony Strážné“ sochou.
Tam duch Tvůj znovu zazářil
sil prchajících trochou,
jak orel zas’ do výšin vzlét’,
– by naráz klesl k zemi!
Kdo blíž Ti byl, v Tvé tváři čet’
ten krutý smutek, němý,
a slzu žhavou viděl plát’
v Tvém chrpou zkvetlém zraku.
Pak domů ved’ Tvé kroky chvat
dál od snů marných vraku...
Když prvně šel jsem stezkou tam,
kde na lávce Ty’s sedal,
mně zdálo se... Tvůj přelud sám
jak z šera by se zvedal,
plášť vlající a bílý vlas
za větru, moře hřmění,
a odcházel za břehu sráz,
v říš ticha... Zapomnění!