Šat lehoučký má, sněhobílý,
tak trochu v stylu Markétky,
a tvář svou cudně k hrudi chýlí
s úsměvem zbožné koketky...
I stolístky tu dvě jsou bílé,
jež zdobí vlasů pletence.
Jak z obrázku se dívá mile
a sčítá klokoč růžence!
Figurku drobnou dámy s květy,
jež stářím asi rovna jí,
má za sousedku. Silhouetty
výš nad nimi se černají...
Tak nade stolem samotáře,
jejž nevábí už ctnost ni hřích,
dob krasších kdys’ mdlá chví se záře
z těch růží v zlatých kadeřích...