V těch kalných nocích její bílá tvář
se mihne kolem, oči zapadlé –
dva sněžné květy zlatých ve vlasech,
dva smutné květy, steskem povadlé.
V daleku píseň les si hučí mdlou,
chvílemi sténá, prudce burácí –
Ach, teskný stín, když černou prolét’ pláň
pod okna má se znovu navrací...
A smutné oči ke mně pozvedá,
mou duši mámí, srdce opíjí,
že šíleně bych k hrudi strhnout chtěl
svou bledou paní – Melancholii!