Den parný, sivý v žhavé výhni plane.
A v slabý šelest listí mísí se ston trav
a květů vyprahlých, jimž bílé slunce pálí
do zmámených a polomrtvých hlav.
To bílé slunce! Ve předtuše skonu
a temné příšery, jež suchým listím zvoní,
ve skalách píská – chladným dechem vane –
to bílé slunce! Naposled se sloní
v nádheře barev, jasu, šíleného žití – – –
A chladne – chladne! Přízrak smrti svítí
jak meteor ve chladné zimní noci.
A hranu zvoní suché, zprahlé kvítí.