V modravé tonou hvězdy hloubi,
májové noci láká čar.
Skalných kde břehů šerá loubí,
z rákosin běl vlá hebkých par,
by v přeludů se slila tvar,
s borovic stíny jenž se snoubí...
Slyšíš snad slova, teskně znící,
z propasti klamné zašlých dob?
Jsou bez vůdce to loupežníci,
dávno už kleslí v psanců hrob?
Jarmila, plná mládí zdob,
s ní Hynek... Vilém? – Těžko říci!
Zvučí tam harfa Aiolova,
tajuplný jak Věčna hlas.
Nad chmurný oblak luna plová.
A v půlnoční ten duchů čas,
jak by se v mživém svitu třás’
pel nejsladší... snu básníkova!