Ač vášní k tobě hnán, jak vrak ve běsu vln
v klín zrádných skal,
já vděčně zřím zas den, kdy zrak Tvůj, čarupln,
ve snech mých vzplál:
Ty vznesla’s touhu mou jak churavící květ
ke slunci, výš!
Jak světlo tonoucích za nocí plných běd
v mém srdci bdíš!
Ni nebes končina když nestačila ti
– oh věčný den! –
Ty směle vedla’s mne – stkvělá až k závrati –
v zlý temnot sen,
až v pekel propasti, ve hříchu černý chrám,
kde žal a děs!
Však hlas Tvůj, zrak, podoben hvězdným hrám,
zas výš mne vznes.
Má duše cele Tvá, mé krve prudký var.
Chci s Tebou v let
do krajů jiných zas, kam smutku nesáh’ spár,
však nikdy zpět!