Jak v mrazný květ bych žhavé složil čelo,
mě úběl hrudi tvé za noci té se zdál.
Měsíc jak v jeseni by nade hroby plál,
tak svítilo v těch tmách tvé bílé tělo!
Hřích, rudý stín, jenž zvířil srdce naše,
v let divý, závratný, k rozkoše výšinám,
svých očí podivných uhasil krutý plam’,
jak prázdna děs se z dálky sunul plaše...
Však úsměv v tvé jak znovu zkvetl tváři,
máj vonný, mámivý v mé srdce vešel zas.
Modlitbou andělů byl toužebný tvůj hlas
a temno bezedné vítěznou slunce září!