Dóm stářím zčernalý kde trčí výš,
vzdán pyšným snům,
v chmurného zákoutí pohlíží tiš
„Hamletův dům“.
Štít strmý s arkýři má, s pestrým sklem,
kde Melanchthon
i Luther, Kranach, vládli korbelem,
večerní zvon
když zvolal, ku práci že minul čas,
a možno jít
i těm, kdož rozjímali, v krčmy kvas
a zbožně pít!
Snad pil tam vesele v plápolu svěc
– s ním Bratří kruh –
i křepký rytíř z Čech, pan Budovec,
vždy věrný druh...
Ne Hamlet princ – to zlý král Kristian –
sem v úkryt vtáh’,
když skončil dílo msty... rebely štván,
štokholmský vrah.
Jak by tu z mlžin rost’ a na štít sed’
stín ďábla sám,
a Luther hřímavý hlas v chrámu zved’.
Ten zkazky klam
sem vábí syny Mus, když z pitky jdou,
kdy k ránu už.
A měsíce střep blýská nad vodou
jak křivý nůž...