V náměstí koutu přihrblý
dům stojí staletý,
s barevných oken mdlými skly.
A křivolaký jeho štít
má pentagram, že Faustův byt
tu byl kdys’ prokletý!
Madonna v růžích na něm sic’,
v podnoží s lucernou,
děťátka svého hladí líc.
Nad vchodem pustým v šero zří,
leč světlo zmírá.... nehoří,
když je tam zažehnou!
Pán domu dávno v světě kdes’,
po zlatu chamtící,
v rozkoší, hříchu spáry kles’.
Však v půlnoc blíž kdo přijít chce –
pitvorné může kostlivce
tam spatřit tančící...
Když v okna šikmá z pestrých skel
zní s věže: bam... bim... bam...
ty mátohy žen ladných těl
jak z modravých utkány par
se v Mandragory mění tvar,
a v smyslů šalbu, klam!