Tušíš ji večer vždy, v údolí mezi lesy,
pod kaplí hřbitovní v pohorské vesnici,
když dozní klekání a závoj mlh se věsí
na zlatý luny člun a hvězdy tesknící...
Lze zřít ji ve stromu, kdes’ truchle osamělém,
v skalisku, u cesty jež trčí bělavé.
Třpytivý její zrak ty vidíš ve všem stmělém
když s kosmem splynouti, tvé srdce touha rve...
Zdá se, že s proudem jde, jenž šumí lučinami,
a zpět jak obláček se vrací stříbrný.
V tmy lesa vábí tě a divným kouzlem mámí.
A jsou ti lhostejny života tvého dny...
I tobě že je blíž, šeptá ti vánek hebký,
a křídel tvojích snů... že marno rozpětí!
Neb totéž jsi i ty, co ony hnáty, lebký,
tam za zdí hřbitovní, nicoty ve změti!