Pod hradní troskou z pradávných už časů
tiše se pase skot a koz i ovcí stádo.
V záři dne letního vše na světě je rádo,
zem’, kámen, květ i klas ztápí se v jasu,
obláčky plynou v dál’ a z mladých dubin
roj ptáků v třpytnou výš nad svěží nivu vzlétá.
Úsměvná pastýřka si růže ve vlas vplétá.
I plachá laň jde v luka z lesních hlubin.
Na stráni strom kde stín svůj skytá vlahý,
tam kypré ženy líc – jež s děckem hrá si – září.
Nad horou slunce plá, jak monstranc na oltáři,
klid nesmírný vše prostupuje, blahý –
I krčma u cesty má smavé loubí
a věnec zelený, s nímž vánek hrá si v štítu.
V besídce pocestní Bakchovi holdují tu,
zpěv se šprýmem se rozpustilým snoubí –
Potůček zamžený jak zašlá slída
vine se klikatě křehkými travinami,
a slunce nad horou dál metá zlaté plamy.
Psík chundelatý věrně stádo hlídá...