Řad tmavých návrší se táhne v šíř i dál
a na nich skalisk ostré silhouetty.
Kraj, na nějž tolikrát jsi v žití vzpomínal,
zas’ vítá tě jak před mnohými léty...
modravých hájů pruh, doubravy stesk a tiš
a na lučinách zlatá záře hravá.
Těm, kdož tu živi jsou... ty věru závidíš.
S tím krajem spjala tě kdys’ láska žhavá!
Kostela bílá věž... pod strání starý mlýn,
už z daleka tak přátelsky ti kynou.
I potok s vrbovím, lip věkovitých stín,
obláčků jarních nach, jež azurem v dál plynou...
Zní zvonu hlas. – Vsi v sváteční zříš klid
i v strohé za ní hradu zříceniny,
jak skřivan výše vzlét’ k Tvůrci se pomodlit
nad kyprou brázdu rodné svojí hlíny.