Tou cestou tajemnou, ve vůni zahrad šerých
má duše s tebou šla ve chvíli půlnoční.
Nad strání měsíc mdlý a s maskou smuteční
pomalu plul v par bledých květech sterých...
A stromy šeptaly, jak teplý vítr vanul
z bizarrní ulice, kde truchlil hospital.
Sten smrti propadlých sny tvoje promítal,
tvé růže roztesknil, v nichž požár vášně planul...
Tak život vracel se! Tříšť mrtvě zašlých roků
s výsměchem Marností sny tvoje děsila.
Bez touhy šla jsi v noc, jež hvězdy věsila
jak světla výstražná ve mraků černém toku!