Z nejhlubší černě svítí jeho maska,
jak s mrtvé tváře kdysi byla sňata,
věnčena laurem ze třpytného zlata.
Ne muž... to jinoch... v květech spící kráska...
či Genij zas’... sám César z říše tónů?
Tvář askety, v níž peklo vášní hárá?
Jak hledíš dál, v ní kouzlo hasne jara,
jež v podzim přechází za větru stonu!
A zdá se ti, kdes’ stříbrné že struny
na blízku znějí, harfa Aiolova
akkordem toužným zvučí v záři luny.
Tak svítí z černě portrét jeho bílý.
Teď jasně vidíš: tvář to andělova,
jenž výš a výše k trůnu Boha cílí.