To letní den v tiš lesní horce dých’,
kde bílá silnice jak had se vine.
Tam šerá myslivna poutníku kyne
prastarých stromů v stínech zelených...
Však víc než stavení to, – výklenek
v zdi ohradní jej vábí jasem žlutým.
V něm soška zlacená s praporcem vzdutým
svatého Václava v záplavě pomněnek!
Dům ztichlý je. A neozve se pes,
ni lidský hlas v samotě příchozímu.
Z komínu nestoupá obláček dýmu,
kol divoký a záludný je les...
Ač idyla se chmuří v stesku chlad,
těch stínů zelenavých šerosvitu,
snivému poutníku v sluch zní tu
velebný chorál ten, jejž slýchal rád...
To stromů prastarých je sladký šum,
o vévodovi svatém České země.
Les celý kolem táhle hučí, jemně,
a chorál vroucí letí k nebesům.
Jde poutník dál’, ve zkazek dávných kraj,
a v duši je mu veselo a blaze!
Jak slunce stoupá výš v azurné dráze,
vše kol’ a kol’ sám biblický je ráj...