V zahradě vítr kvílí,
poslední sráží květ.
Bloudí tam přízrak bílý:
stín dávno zašlých let.
Má kouzlo smutku v líci
a zlatoplavý vlas,
jde, hořce sténající,
v modravý luny jas...
Kol vodotrysku kráčí
v záhonu cypřiší,
s bronzovou hlavou dračí,
němými chrliči,
a k altánu se vrací,
svědku kdys šťastných chvil,
jenž v hloží se teď ztrácí,
kde parfum růží zbyl...
A z oken zámku zříti
lze pojednou, jak v snách
tam zlatá záře svítí
ve starý almanach,
jejž dávno, před sto léty,
kdy vzduch se v písních chvěl,
sněžnými zdoben květy
tam kdosi zapomněl...
V zahradě vítr kvílí,
nad krajem měsíc zhas’.
A smutný přízrak bílý
nad jezerní jde sráz!