Ztich’ skřípot brzd a svisty kol,
sluch drásající symfonie,
zpěv kovu táhlý v dur i mol.
Teď v tiš tu měsíc zář svou lije...
sklem oken, na nichž skvrny, prach,
mátohy dovnitř promítají.
Dole i v pater výšinách
postavy lidské stát se zdají...
vše strašidelný nádech má,
jeřábů tvar... rour klikatiny.
Kde nejčernější stéká tma,
tam světélkují z pecí plyny,
kmitavé linky hnacích lan
chví se jak obří harfy struny.
To uschlou krví přivolán
kostlivec hrá v nich v svitu luny!
Na prázdno, smutně kola jdou.
Za mráčkem mráček nebem pílí,
jak mátoha za mátohou,
těch, kdo tu život položili!