BALADA.

Okénko do tmy plá zpod hrušně odrané, v světnici ponuré tvář rozeznal bys stěží. Vít Skála sedí tam, starostí tvář mu žhne. Je venku mrazná noc, zář snivou hvězdy sněží...

Už dlouho samoten tam sedí u stolu, o smlouvě přemítá, již zítra podepíše. Jak meluzina lká v plamenů plápolu, Vít Skála rozjímá o rodné svojí líše...

Žena je mrtva už... jediný zbyl mu syn, a zle se daří jim, je všecko prodluženo. „Co’s navždy odešla, k nám zkázy vešel stín! Proč opoušťěla’s nás, ty věrná, pilná ženo?

Jak démon zvábily mne karty, hospoda, já zanedbal jsem vše, svou chalupu i pole. „Když Pán Bůh dal“ jsem říkal, „opět dá!“ a tak mi zbyly jen... ty dvě mé ruce holé!

Freund nechce čekat víc! Co jenom zbývá mi? Krok věru poslední: Co zbylo, jemu prodat! Na cestu zbude snad! Mořskými vlnami loď odveze nás tam, kde štěstí ruku podat

chuďasům může spíš! Proč plahočit se tu? Vždyť v Americe přec... tam bohatne se lehce! Dobrou se cestou dám, a rád utrhnu rtu, co tady postrádat, jak zvyk’ si dávno, nechce!“

Dvanáctá blíží se, půlnoční hodina. Starému Skálovi se zavírají oči. Z karbanu bratříci jak jedna rodina u karet sedí as, a krčmář pivo točí...

však místo krčmáře teď vidí sedláka, jak bývali tu před dávnými léty. On blíž jde... ku peci... kde meluzina lká, má beranici, hůl, a pěknou vestu s květy,

tvář přísnou, kostnatou, oči jak uhlíky zpod obočí mu strašidelně planou. A Skálu pojednou děs jímá veliký; zvon věžní zazněl tak, jako když zvoní hranou...

„Duch dobrý jsem! Ty slyš... a z rodu Skálova, poctivost, píle jen kde domovem vždy byla. Jich půdu opustit ty chceš, když jenom dva z něj silného vy zbyli jste, – mdlá kmene síla?

Ty hned se rýče chop a ve spustlý spěj sad, před hrušní v podzemí sklep nalezneš tam malý. Pro bibli Kralickou to pevný býval hrad; za časů dobrých kdys’ tam zlato, stříbro dali

dva Skálové. – Je dávno tomu už... sto let. Nic ženám neřekli, ni dětem. V dál’ se brali nakoupit skot a brav, však nepřišli víc zpět! Vše vezmi si – a pracuj si... – šetř! Tvůj synek malý...“

Zjevení zmizelo a Skála procit zas’. „Kdo dveře otevřel? – Kdo byl ten sedlák starý?“ Vzal rýč a lucernu a kopat začal v ráz, až potu krůpěje se měnily mu v páry.

V kryt sklípku vnikl pak, a zlata, stříbra zář z truhlice železné naň jasně svitla. A na kolena kles’, hvězd, luny před oltář, a slza radosti se v jeho očích kmitla.

Má Skála mladý teď ten statek rodný dál i ženu shánlivou a zdravé čtyři děti. A den, kdy otcovi se praděd ukázal, jak svátek veliký on s nimi světí.