Starým jsem Lipskem ve snách šel,
divného maje vůdcem bracha.
Mefisto z bronzu kde se tměl,
jsme zapadli: v „Sklep Auerbacha“!
Půlnoční zněl kdes’ v blízku zvon,
hrůzně, jak obvykle se píše.
„Luthrův jsem přítel, Melanchthon;
a na skok jen tu, z duchů říše...“
děl brach ten ke mně. – „To as žert...
dobře však, humor přec’ že kvete!
Dokonce snad z Wartburgu čert
zjeví se nám, ba i pan Goethe?“
Vskutku tam sedí Mistr též,
kritikastrů s ním celá řada.
Pravda co je, co báseň... lež...
za hlasem hlas se zvučně hádá...
Šedivec jakýs’ v koutku zív’.
To Faust je, starý alchymista!
Neduhy ztrápen, jaký div,
že s Luthrem on též pít se chystá...
U krbu v tmě se šklebí ďas,
žhavé jak uhly zrak mu svítí.
Goethe kol’ hlavy hvězd má jas,
a mokem rudým hrdlo sytí...
„Žena a víno... k tomu zpěv!
I stáří lačno ohně, páni!
Co byl by svět bez čarných děv?
Sem s písní! Nechte mudrování!“
Leč divnou vidí naráz věc
ta s všechněch končin přišlá slota.
S krvavou ranou umrlec
– sám Werther – mih’ se, a s ním Lotta!
„Spásného ženství rub a líc!“
směje se ďas. – „Ta lilje bílá
byla mu světlem zřítelnic!
I bambitkou mu posloužila!“
Mlčky svou každý dopil číš.
Společnost duchů neklid trhá.
Líp věru je, být hrobu blíž,
než třikrát kohout zakokrhá...