– – A plíživě přijde chvíle má poslední.
Pak teprv, tuším, se v duši mé rozední.
A za bolestných napjetí nervů uvadlých
a za trpkého povzdechu vášní vychladlých
uzřím svou Nirvánu, v níž krve není...
(pomalé, únavné, děsivé tlení...)
Však prve než hlavu svou v její dám klín,
pohlédnu ve tvář svých domnělých vin,
já – půlnoční, bledý, průsvitný stín – – –
A posledních mých vteřin prokletí
k života písni profanní zpět zaletí!