Bílým rubášem země zahalena
dřímá smrti sen; vichor mrazem žhoucí
zuře krajinou pěje píseň děsnou,
hymnu to zhouby.
Duj si, vichře, duj, opři vší se silou
moji o duši; tvoje píseň hromná
budí ozvěnu v ní tak sladkou, něžnou
jako dech víly.
Chladným pod sněhem vzkvétá podsněženka,
hromů v dunění růže liběj’ voní:
tak i v duši mé prostřed bouře zimní
pučí sen jara.
Cítím jeho dech, skráň jak ovívá mi,
vůně života plní vesmír celý,
duše v přesladkém kouzlu kolébá se
prvního máje.
Duj si, vichře, duj! slyším skřivánků ples,
zvoní praménky jako zlaté zvonky,
k zemi s oblohy jako vločky sněžné
padají kvítka.
Celá země už rouchu ve svatebním
čeká na Pána, všeho žití dárce;
touhou hle, dmou se matky země ňadra,
královská horstva.
Slavný okamžik! Lásky úsměv v líci
kráčí Hospodin luhy kvetoucími,
jeho pravice žehná světu všemu,
srdce, – i tobě!