Již myrta uvadla v prstencích vlasů,
i růže květ svěží na bělostném šatě,
umlkl šumot přátelských hlasů,
hvězda již vzplála v červánků zlatě.
– Zda tušíš jen slabě, co s myrty květem
uvadlo tobě dnes krásy a štěstí,
celé že mládí tvé uprchlo letem,
nikdy že růže ti nebudou kvésti?
Dá život ti ještě snad přemnohou chvíli,
kdy radosti záblesk se v ňadro ti schýlí,
nikdy však nevrátí štěstí to svěží,
jež v záplavě uvadlých květů zde leží.
Dnes z poupěte rozvila’s v nádhernou růži,
jež krvavé lístky své lásky a touhy
v horoucím objetí podává muži,
pro délku života, ne okamžik pouhý.
Myrta již uvadla v bujném tvém vlase,
ze mnoha květů v kratičkém čase
zbyl ti jen odvěký los každé ženy –
a na dně duše jen vzpomínek pěny.