Ve svěžím mechu, v zelené trávě
konvalinek zvonky bílé
sní svůj první sladký sen;
nad nimi listím kmitají hravě
světla pršky hřejné, milé,
tlumí v šero slunný den.
V tišině lesní vábivě stinné
bílé svítí zvonky sněžné,
vábí sladkou vůní svou;
týmž měkkým kouzlem k duši se vine
čisté dětské čílko něžné
kmitající světa tmou.
Běloučké zvonky na dětském čele,
co se vůně ve vás skrývá,
co jen štěstí ve vás sní;
života bouří čelo když stmělé,
v duši kdesi na dně dřímá
dětství úsměv poslední.