Jsou duše dětí andělové bílí,
již v obláčků se ukrývají jase
a na chvíli se v žití naše schýlí,
by vdechli v srdce blankyt hvězdných světů;
pak znovu rozpínají křídla k letu
a v hvězdný domov vracejí se zase.
Jsou duše dětí konvalinek zvonky,
jež v hloubce lesů vonný dech svůj tají
a na chvíli jen útlé svoje stonky
nám v srdce skloní – prchnou nazpět v lesy,
tam mezi hedbáv mechů, mezi vřesy,
kde paprsky si v rosných perlách hrají.
Jsou duše dětí píseň skřivánkova,
jež v oblacích se nad hlavou nám třese,
a moře tepla, světla v sobě chová;
na chvíli srdce lidské blahem zčeří,
pak zapadne kdes v hnízdo v květném keři,
neb vysoko se nad hvězdy až vznese.
Vy dětské duše – andělové bílí,
něžné jak drobných konvalinek květy,
sladké jak písně, jež skřivani pějí,
kéž kouzlo vaše do srdcí se schýlí
a přenese v ně ony hvězdné světy,
jichž světlé paprsky se ve vás chvějí.