Vlaštovičkou snesla jsi se
v hnízdo naše v slunný den,
nadýchala’s teplou vlnou
v naši jizbu sladký sen.
Lilií jsi květy bílé
rozhodila v domov náš; –
sněžným květem čílko svítí,
bílý květ též v duši máš.
Andělů jsi úsměv něžný
vrhla v duší našich skryt,
sladký úsměv, plný záře,
večerní jak hvězdy svit.
Slunkem ozářila’s mocně
srdcí našich družný let,
sluncem rozjasnil nám čela
tvojich očí modrý květ.
Tolik písní, tolik květů
přinesla jsi s nebe k nám,
co jich jaro skytá hájům,
polím, sadům, lučinám.
Až nám jeseň zchladí skráně,
zda as budeš s písní svou,
vlaštovičko naše malá,
stále naší potěchou?