Bílé chrysanthémy,
chladem obetkané,
z vás vždy v moji duši
záchvěv smutku vane.
Bílé chrysanthémy –
ženy osamělé,
kterým osud v cestu
chlad a mráz jen stele.
Jdete životem tak
opuštěny, samy,
a přec tolik krásných
duší mezi vámi.
Každá z vás snad prahla
ve života jaře
být života středem,
zřít kol drahé tváře.
Teď jen touha zbyla
v upomínek sen,
žitím jdete samy,
dány bouřím v plen.
Osamělé ženy,
zřím vám na skráni
plát vždy bílých květů
teskné usmání.
Pod závojem smutku
moje duše tuší,
co uvadlých květů
ve vaší je duši.