Letí obláčky, vysoko letí,
v dálce se tratí, vzdušné jak vidiny
bělounkých par.
Hledím v těch mráčků průsvitný závoj,
který mi halí obzorů širých
dalekou pláň.
Co as se skrývá za bílou mlhou,
co oku cloní prchavé stvůry
oblačných sfér?
Nevím. – Však tuším chvíti se mlhou
andělů světlých bělostnou peruť
nebeských krás.
Či snad to dětské hlavičky světlé
hledí k nám bílých oblaků clonou
s nebeských bran? –
Obojí asi. Andělů bílých
i dětí úsměv mísí se jistě
s obláčků hrou.